České národní listy
červenec - září 2025
Ročník XIV.
Takto položená otázka zní hrozivě, ale nikdo nepochybuje, že se lidé a poměry mění a že odstup mladé generace od těch starších se stává povážlivým – národ se dělí, drobí, píše MojmírGrygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Mojmír Grygar, 1. července 2025 - 04:20
V roce mého narození Lindberg přeletěl letadlem Atlantik a o několik let později otec přinesl domů podivný aparátek – krystalku, předchůdce rádia. Kdyby se dnes otec mohl na chvíli podívat, jak žijeme, skoro ničemu by nerozuměl a rychle by se chtěl vrátit pod kámen.
Co zbývá, než se trochu šíř ohlédnout do minulosti a položit si střízlivou otázku, zda jsme s to předat nastupující generaci naši zemi aspoň v takovém stavu, v jakém jsme ji před pětatřiceti lety převzali. Vím, vím, budete hovořit o svobodě, o technickém pokroku, o blahobytu, o přeplněných obchodech, o prodlužujícím se životě, o umělé inteligenci, o letu na Mars, ale to nevyváží rostoucí obavy z budoucnosti. Když porodnost dosahuje čísel, která znamenají vymírání; když se u dětí v nebezpečném rozsahu objevuje sklon k násilí – něco, co tu nikdy nebylo; když se stává korupce na nejvyšších místech pravidlem; když se Ústavní soud snaží osvojit si výkonnou moc; když se NATO a Evropská unie nevídaným způsobem ozbrojují; když státy nerespektují mezinárodní právo a války se stávají normálním řešením sporů mezi státy a národy a když – promiňte, že sahám hodně nízko – nejpopulárnější ženou v Británii je pornoherečka dosáhnuvší neuvěřitelného rekordu v počtu kopulací během 24 hodin – potom nemůžeme popřít, že se se světem a lidmi něco nedobrého stalo, něco se polámalo. Výhled i jen do nedaleké budoucnosti je zakalen a od zítřků nic dobrého nečekáme.
Může do této chmurné úvahy vnést naději poznání, které čerpáme z tisíciletých dějin národa? Připomeňme si jen základy naší existence – postavení ve středu Evropy, kde se stýkají dva protikladné typy společenského zřízení a bytí. Jejich odlišnost se netýká jen mocenské struktury, vyrůstá z materiálních, duchovních a kulturních podmínek. Český národ upevňoval své postavení pouze tehdy, kde nepodlehl mocenskému tlaku ani jednoho z obou táborů. Přijetí slovanského křesťanství nevedlo k závislosti na východní bohoslužbě, která se v rámci tisícileté Byzantské říše vyvíjela odlišně. Konstantin (Cyril), filosof a teolog slovanské církve, dbal toho, aby prostor velké Moravy a Čech nebyl jednoznačně podřízen Východu. Když byla slovanská bohoslužba prokleta, glagoláši vyhnáni ze země a duchovní a světští představitelé Římské církve se po staletí snažili všemi prostředky vykořenit víru kacířů, přesto se jim nepodařilo zakázat věřícím zpívat starobylé staroslovanské písně ještě další století. V pobělohorské době nastal více než sto padesát let trvající hon na kacíře, avšak po reformách Josefa II., který zrušil monopol katolické církve, z temnot se vynořily desítky protestantských obcí v Čechách a na Moravě. Jak to bylo možné? Nesvědčí to o tom, že český národ dokáže i v spálené zemi uchovat žhavé jiskry pro budoucí vzepětí? Nevěřím, že morální ochrnutí, které je dnes patrné, se stane trvalým popelištěm. Z dlouhého sledování veřejného mínění jsem nabyl jistotu, že mezi lidmi, v nichž vidím jádro českého lidu, je daleko méně skeptiků bez přirozeného národního citu, než v privilegovaných vrstvách.
F. X. Šalda,
kritik a básník, myslitel po výtce západní orientace, na konci svého života
dospěl k závěru, že přijetí západní orientace neprošlo bez vnějšího
nátlaku. Můžeme si položit otázku, zda slovanské národy nepředstavovaly v Rakousku
východní typ společenství, které německá menšina držela na uzdě pomocí
katolické církve, byrokracie a knuty. Kdo se dnes zajímá o rakousko–německou
okupaci Balkánu v předvečer první světové války, kdy vídeňská vláda
vybudovala na nepřátelském území systém werků, opevněných pevnůstek, v jejichž
dostřelu se nikdo nesměl pohybovat? Kolik místních lidí stálo toto opatření
život?
Když účastníci Pražského jara 1968 vyhlásili reformu, která nebyla poplatná žádné ze soupeřících velmocí, navázali na starou tradici národní nezávislosti. Česká cesta k demokratickému socialismu se setkala u kriticky myslících lidí na Západě i na Východě s pozitivní odezvou. Zásadní náprava se stěží může zrodit v nitru velmocí, jejichž všechny politické a hospodářské instituce jsou, navzdory volbám a střídání stran u moci, zařízeny na podporu stávajícího režimu. Má-li se něco skutečně změnit, nemůže to být partajní systém a volební příštipkaření, ale jen změna ve vědomí lidí, průlom v zaběhaném denním kolotoči, který vyhovuje jen hrstce privilegovaných, zatímco požadavky a práva naprosté většiny lidí leží ladem. Těm dole se ovšem ve dne v noci vštěpuje, že je to přirozený, shůry daný pořádek.
Nabízí se otázka – prosazuje se tu nějaká idea, která by dlouhodobě zastřešovala a inspirovala veřejné dění? Může to být kapitalistická demokracie nebo demokratický kapitalismus? Není již v tomto spojení utajen nepřekonatelný protimluv? Jak může být princip rozdělní moci, vyvažování zájmů všech občanů ve jménu lidských práv a spravedlnosti, uskutečňován v systému, kde panuje princip soutěže, boje jednotlivce a korporací o místo na slunci, kde se politika stává služkou kapitálu a peníze rozhodujícím faktorem života? Takovou ideou nemůže být ani náboženství, ať jakékoli; rozdíly mezi nimi se stávají zdrojem napětí a válek. Dnes to drasticky ukazuje neřešitelná situace v Izraeli; obnažuje se tu odvěký spor judaismu, křesťanství a islámu. A je to náboženský fanatismus, na jehož vrub padá velká část vražedných teroristických akcí.
Masaryk, na rozdíl od Marxe nebo Freuda, se nedomníval, že si lidstvo vytvoří společenství, které by do té míry zajistilo životní podmínky člověka, a tím ho vysvobodilo z pout přírodního a sociálního předurčení, že by již nebylo třeba víry jako ochrany před vrtkavostí a nepoznatelností života. Křesťanství Masaryk vytýkal, že považuje dané životní podmínky za neměnné (dejme císaři, co je císařovo) a spásu duše klade nad nápravu životních podmínek založených na nerovnosti a moci. Masaryk byl přesvědčen, že národní vědomí podmiňuje vědomí lidství – „člověčenství nepřijde dříve než národ, člověčenství jsou jednotliví národové“. Když se někomu sepětí s mateřštinou, s domovem, se zděděnými zvyky, se způsobem života a dějinami z nějakých důvodů naruší, poškodí, ten si jen obtížně hledá své místo ve světě. Odštěpenec se stává závislým na měnících se okolnostech a v rozhodujících okamžicích se podobá korouhvičce ve větru.
Miloš Zeman ve snaze z vlastenectví přece jen něco převzít, prohlásil, že češství se v běžných dobách neprojevuje a na povrch vyplouvá jen tehdy, když nastanou zlé časy, když se na obzoru objeví nepřítel. To je velmi povrchní pojetí národa, podobající se výbuchu nadšení sportovních fanoušků, když jim naši hoši přivezou z mistrovství medaili nebo pohár. Pokud vlastenectví není zakotveno v samém bytí příslušníků národa, pokud není záležitostí stálé péče o jazyk, o kultivaci citového, racionálního a morálního vztahu k lidem téhož vědomí a téhož zakotvení v domovu a jeho dějinách, stává se jen jevem přechodné povahy, aktuálním heslem nebo praporkem.
Masaryk ve stopách Palackého, Kollára, Havlíčka, Nerudy podmiňoval vlastenectví morálkou: „Napřed být čestným člověkem, to je národnost.“ Odpůrci našeho obrození tuto morální stránku vlastenectví přehlíželi, nevšimli si, že u národů, zejména početnějších, toto měřítko se v nacionální hrdosti zaměřené na výboj nehraje žádnou roli. Jak snadno se takové vlastenectví zesiluje nenávistí k jinému národu! Beneš v sociologické úvaze Válka a kultura psané za první světové války trval na nutnosti oddělit politiku od kultury; ani za války nesmí nepřátelství jednoho národa k druhému vést k zášti. Jakmile válka přerůstá v kulturní válku, překračuje konkrétní rozpory, přerůstá ve válku absolutní a stává se ničím neomezeným zlem. Nepřátelství proti všemu ruskému u ukrajinských bojovníků, inspirovaných příkladem Bandery, chráněncem německých nacistů, je zcela v rozporu s jejich vzýváním západní demokracie. Kde zůstala práva národních menšin zakotvená v dokumentech po rozpadu SSSR? Nelze také zapomenout na to, že hranice dnešní Ukrajiny jsou umělé. Tak tomu bylo již v době, kdy se v Sovětském svazu ustavovala Ukrajinská svazová republika. O tom, jak se tehdy hranice národností nerespektovaly, svědčí přičlenění části Donbasu k Ukrajině. Bylo to v rozporu s tradiční definicí Donbasu jako „železném srdci Ruska“. Lenin chtěl tento zemědělský region obohatit o vyspělou průmyslovou oblast. (Dnes již jsou všechny Leninovy sochy na Ukrajině dávno zbořeny.) V každém případě platí, že státy jsou umělé útvary, často vznikající za zeleným stolem, zatímco hranice národů jsou dané přirozenou cestou.
Boj proti národnímu vědomí se vede od chvíle, kdy se národnostní rozdíly staly zátěží ekonomického, finančního a obchodního provozu. Ekonomika v dnešním stadiu kapitalismu se zbavuje všeho, co je druhotné, závislé na měnících se okolnostech výroby a směny. Velkokapitál se kosmopolitizuje, hranice států jsou mu těsné. Již Voltaire v listech z Londýna zaznamenal, že na burze nehraje náboženství žádnou roli, nerozhoduje, jsi-li katolík, protestant nebo Žid. Ve veřejném životě je však příslušnost k té které víře významným faktorem. Peníze zbavují člověka všech individuálních zvláštností, zejména dobrých, které mu vštěpují, že ty nejvzácnější věci života nejsou na prodej. Národní vědomí zastřešuje občany různého sociálního a kulturního původu. V tom je skryta možnost vzájemného vyrovnávání příkrých rozdílů a hledání jednoty založené na srozumění a vědomí příslušnosti k stejnému národu. Vypjatý nacionalismus a právě tak vypjatý kolektivismus vytvářejí falešnou a často jen diktátem vyvolanou jednotu. Hitler použil kult němectví jako kouzelnou formuli zakrývající rozpor mezi majiteli továren, zbrojovek, velkostatků a dělníky nebo bezzemky. Stalin všeobecná hesla o komunistické jednotě dělníků a rolníků utopil ve velké byrokraticky řízené státní mašinérii, kterou ovládla strana jako malá privilegovaná vrstva nepodléhající veřejné kontrole. Za války Stalin rychle nahradil internacionalismus dělnických mas za nacionalismus dovolávající se národních tradic. Tak proměnil třídní válku ve Svatou vlasteneckou válku Slovanů proti Germánům – ideologie ustoupila etatismu a kmenové příslušnosti starého typu. Tento mocenský etatistický princip se dnes výrazně projevuje v Evropské unii – podpora válečného úsilí Ukrajiny má překrýt palčivé rozpory mezi jednotlivými státy a národy. Je však válka, živená nenávistí, tím nejlepším pojítkem jednoty?
Významnou složkou národního vědomí je nejen způsob, jakým si národ vybavuje minulost (u Čechů je to klíčová otázka), ale také pohled do budoucnosti. Nepočetný západoslovanský národ obklopený přesilou germánského obyvatelstva si včas uvědomil, že jeho budoucnost zaručí pouze přijetí křesťanství – jako pohané by byli předurčení k porobě a vyhubení. Slova Svatováclavského chorálu – „Svatý Václave, vévodo České země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynout nám ni budoucím!“ jasně vyslovují hrozící nebezpečí. Češi se po staletí bránili proti přesile a vždy spoléhali víc na sílu ducha než na počet. Osobnosti, které stály v čele národního obrození, kladly si otázku, jak může nepočetný národ obstát v politickém, hospodářském a kulturním vlnobití moderní doby. V této souvislosti nelze nepřipomenout kritickou situaci Mnichovské smlouvy. Samo nařízené okleštění českého území zbavilo národ historického území, které mu zajišťovalo základní podmínku k existenci. Mnichované vyhověli nacionálním požadavkům malé časti německého národa, ale popřeli Čechům území, bez něhož nemohou obhájit svou samostatnost. Beneš to marně uváděl jako argument. Jeho tehdejší, pozdější i dnešní odpůrci a nepřátelé se snaží vpálit mu cejch zrádce. On se však přijetím Mnichovské smlouvy nedopustil zrády – dobře věděl, že v opačném případě by Hitler s připravenou pátou kolonou provedli plánované řešení české otázky – konečně by území Čech, Moravy a Slezska zbavili vetřelců – říkali jim trn nebo hmyz v německém těle. Západ by k pohřbívání národa trpně přihlížel – koledovali si o to! Odsun Němců z českých zemí po válce zabránil, aby se neopakoval Mnichov v bruselské režii.
Zamýšlí se nad těmito těžkými otázkami pravicová politická reprezentace, která dala národu a republice Ústavu bez jediného připomenutí českého národa jako subjektu dějin? Oč jde vlastně našim politikům, kteří se zuby nehty drží sukně Evropské unie trpně přihlížejí, jak stát podstatnou část plodů práce svých občanů odvádí širokými kanály do ciziny? Jejich největší starostí je vyhovět mocipánům v Evropské unii a NATO. Ó, jak je to namáhavé pečovat o růst naší konkurenceschopnosti, jakou sebeobětavost vyžaduje zvýšení výdajů na zbrojení a podpora kyjevské vlády! Premiér vešel do velké brány dějin výrokem „jsme ve válce s Ruskem“ a do té branky pro služebnictvo kontrolou cen Nutely v Německu. Zamysleli jste se, pánové a dámy v koalici, která se dostala volební chytristikou k vládním veslům, že národ vymírá, že ženy nechtějí rodit děti do příštích válek, že mužům se nechce do dobře placených mundúrů? Zamysleli jste se, že Husák jako prezident státu, který je dnes bezmála vyhozen z dějin, dokázal nebývalým způsobem zvýšit porodnost? Není vám z toho trochu hanba? Zamysleli jste se nad tím, jaký temný závoj vrhá zvýšení výdajů na zbrojení na naší budoucnost? Můžete vy vůbec něco ovlivnit? Snad jen handrkováním o procentech a lhůtách. Vážené panstvo obou pohlaví, můžete sdílet hrdost nového sekretáře NATO pana Rutteho, kterého nedávno holandští voliči rázně vyhodili ze sedla, když se chlubil, že NATO bude mít „smrtonosnější zbraně“? Neuvědomujete si, že je to rétorika války, která povede k neodčinitelným hrůzám a zločinům? Přečetli jste si přípravu atomové války přijatou na konferenci NATO ve Vilnjusu 2023? Proč ji ve Wikipedii nepropagují? Zřejmě vám nedošlo, že naše území se stane významným dopravním uzlem, jímž se budou na východ dopravovat robustní kvanta západních vojáků a zbraní? Smlouva se Spojenými státy, dojednaná Černochovou, tento scénář ještě doplňuje řadou zlověstných hrozeb. Věnuje tomu někdo pozornost? Neměli byste národu prozradit, že hned na začátku plánované války se staneme jedním z prvních terčů ruských atomových střel?
Zatím národ vymírá přirozenou cestou, nedopusťme, aby se k tomu přidala ještě „smrtonosnější“ válka. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Ne, 27. 07. 2025, 21:43
Přátelé, právě dnes odevzdává náš poslední zmocněnec kandidátní listinu hnutí Stačilo! za poslední kraj. Je hotovo. Naše vyjednávání o široké frontě proti vládě Blyštivého Péti je u konce. Máme společný program, společnou kandidátku a pokud nám dáte důvěru, budeme mít i společný poslanecký klub. Najdete u nás kandidáty ze sedmi stran a k tomu i nezávislé osobnosti, protože dnešní doba je o konkrétních lidech víc než byla kdy předtím.
Žádná strana nemá na kandidátkách hnutí STAČILO! většinu. Od začátku jsme ho koncipovali jako kulatý stůl, kde jsme si všichni rovni a kam každý přivedl své muže i ženy podle svých sil i možností. Výsledkem je široká nabídka osobností, ve které se může najít každý vlastenec, který to s naší zemí myslí dobře. Hnutí Stačilo! se nebrání kroužkování, vy si vyberete, kdo vás má zastupovat v poslanecké sněmovně. KSČM má šest lídrů, hnutí Stačilo má tři, po dvou lídrech má ČSNS a SOCDEM a Jana Bobošíková je bezpartijní. Přední místa na kandiátkách jsou rozdělena ještě šířeji a hodně jsme se snažili, aby každý z našich spolupracujících subjektů měl zastoupení v každém kraji. V tomto jsou výjimkou Moravané, kteří jsou logicky zastoupeni v moravských krajích.
Na našich kandidátkách najdete nejrůznější profese i letory. Všichni ale mají rádi svou vlast, všichni mají plné zuby Petra Fialy, všichni mají pro strach uděláno a na koho se ještě nesnesl mediální a libtardí shitstorm, na toho se snese co nevidět. Lidé, kteří za nás kandidují, riskují své kariéry, riskují vyhazovy z práce, riskují opovržení od lepšolidí ve svém okolí, užijí si mediální lustraci každé drobnosti jejich života a lecjaká bojůvka Fialajugend jim bude ztrpčovat život…
Přesto do toho šli.
Na našich kandidátkách tak najdete Petru Rédovou, Michala Gulyáše, Jiřího Kobzu, Jaroslava Štefce, Marka Obrtela, Ctirada Musila, Martinu Bednářovou, Pavla Kalendu, Petra Frice, Davida Moose a další a další bojovníky, kteří s námi prošli vším, co se za poslední čtyři roky stalo. Ať přišli odkudkoliv, všichni nejprve ukončili své předchozí závazky, oznámili to veřejně a pak teprve začali jednat s námi. Ty, kteří to hráli na více stran, kteří se jistili různými zadními vrátky a dalšími dohodami, ty jsme nepřijali. Stejně tak jsme nepřijali nikoho, za koho se přimlouvaly různé lobbystické či podnikatelské kruhy.
Jsem rád, že z naší „staré party,“ se kterou jsme začínali, jsou všichni na palubě. I kdyby to mělo skončit Bílou horou, tak pod zdí obory bude jako poslední vlát moravský praporec a já budu obklopen přáteli.
Naše spojování jsme mysleli vážně. Nejsme žádná fůze politických značek, kde se by se platilo příslibem korýtek pro vybrané jednotlivce. Nejsme spojení naoko, žádný z našich partnerů nemusel zradit své členy a nechat je napospas, protože by se na ně nedostalo. Za poslední půlrok jsem při jednáních zažíval neuvěřitelnou míru velkorysosti i trpělivosti, kterou jsem v politice vůbec nečekal. Chci za to všem poděkovat. Výsledek za to stojí. Přivedli jsme na volební Kulikovo pole sedm korouhví a k tomu celou řadu svobodných pánů, ale jsme připraveni bojovat jako jedna síla s jedním velením a jednou vírou ve vítězství.
V příštích dnech, jak budeme mít od úřadů potvrzené, že jsme všechny papíry odevzdali v pořádku, postupně všechna jména zveřejníme na stránkách hnutí Stačilo!
Teď už nás čeká jen vlastní volební bitva. Kampaň je nachystaná, volební hesla jsou připravena, volební program je hotov, jsme seřazení, teď už nás všechny jen potká to, co je nám souzené. Udělali jsme pro to maximum, co bylo možné.
Už zbývá jen jedna věc, o kterou vás chceme poprosit. Pojďme se spolu postarat o co největší kontrolu volebního procesu. Na stránkách hnutí Stačilo je nově vyvěšen formulář pro ty, kteří by za nás chtěli jít do volebních komisí. Pokud jste ochotni této zemi, své vlasti, věnovat dva volební dny, prosím zaregistrujte se a pomozte nám být zastoupeni v každé volební místnosti v této zemi, aby se nemohlo zopakovat to, co se stalo při krajských volbách v Libereckém kraji. Kde jsme neměli zastoupení, tam „došlo k chybám při sčítání.“
Děkujeme vám za každou korunu, kterou nás podporujete. Díky vám tohle všechno můžeme dělat. Díky vám to dotáhneme do konce. Díky vám nejsme závislí na mocných tohoto světa. Na volebním bitevním poli jsme jednoznačně nejchudší vojsko. Nedostatkem ale netrpíme a jsme jednoznačně nejsvobodnější. Děkujeme!
Hnutí STAČILO! prosazuje zákon o referendu jako nástroj demokracie. Europoslankyně a lídryně hutí Kateřina Konečná volá po tom, aby občané měli právo rozhodovat i o takových věcech, jako je EU a NATO.
29. července 2025 - 06:55
Hnutí STAČILO! vstupuje do předvolebního boje se silným poselstvím. Podle nich nastal čas, aby o budoucnosti země rozhodovali občané... a to přímo. Návrh zákona o všeobecném referendu má vrátit hlas lidem. V čele iniciativy stojí europoslankyně a šéfka KSČM Kateřina Konečná, která mluví o odvaze, suverenitě a demokracii bez příkras.
Hnutí STAČILO!, složené z levicových a vlasteneckých subjektů, přináší do české politiky svěží vítr. Jejich program není o ideologii, ale o návratu důvěry v politiku. Jedním z hlavních bodů je i návrh na všeobecné referendum. Tedy zákon, který by občanům umožnil hlasovat nejen o běžných otázkách, ale i o zásadních tématech jako je členství Česka v EU nebo v NATO.
„Občané nejsou děti, které potřebují vodit za ruku. Jsou to dospělí lidé, kteří mají právo rozhodovat o osudu své země. Pokud politici nemají odvahu, musí ji mít lid,“ uvedla Kateřina Konečná na tiskové konferenci v Praze. Její slova rezonovala hlavně mezi voliči, kteří se cítí dlouhodobě opomíjeni.
Konečná poukazuje na to, že referendum není nástroj extrému, ale základní prvek skutečné demokracie. Ačkoliv podle ní sama zatím neříká, jak by hlasovala, tvrdí, že rozhodnutí patří občanům.
„Na Západě se bojují kulturní války, na Východě se válčí skutečně. My potřebujeme českou cestu,“ prohlásila.
Hnutí STAČILO! v čele s předsedou Danielem Sterzikem (Vidlákem) zdůrazňuje, že zákon o referendu je otevřeným nástrojem, a dále že nejde o konkrétní výsledek, ale o princip. Pokud 100 000 lidí podpoří referendum o zásadní otázce, stát by ho měl umožnit.
Zatímco Kateřina Konečná a KSČM návrh plně podporují, "koaliční partner" SOCDEM, v čele s Janou Maláčovou, zůstává zdrženlivější. Připouští, že občané mají právo na vyjádření, ale odmítá konkrétně podporovat hlasování o odchodu z EU. Přesto se obě strany dokázaly dohodnout na společné kandidatuře a oživení levicové politiky.
Podle Konečné ale právě pestrost koalice dokazuje její sílu. „Nemusíme být ve všem stejní. Stačilo! je o odvaze říkat věci nahlas a nechat rozhodnout lidi. V tom jsme jednotní,“ myslí se Konečná.
Ohlasy na návrh jsou rozmanité. Kritici varují před populismem, ale značná část občanů návrh vítá jako konečně "skutečný hlas lidu". Hnutí STAČILO! tak oslovuje nejen zklamané voliče bývalé levice, ale i ty, kteří mají pocit, že se o směřování země rozhoduje bez nich.
V předvolebních průzkumech se hnutí STAČILO! pohybuje kolem hranice 6–7 %, což by mu umožnilo vstup do sněmovny a začít plnit sliby. Podle Konečné však nejde jen o volební výsledek, ale především o změnu politické kultury.
„Chceme, aby se lidé vrátili k politice. Ne jako diváci, ale jako účastníci,“ říká Konečná.
Referendum tak může být nejen nástrojem rozhodnutí, ale i symbolem návratu důvěry. Hnutí STAČILO! i Kateřina Konečná věří, že odvaha dát lidem slovo je první krok k obnovení české suverenity i sebevědomí.
(Kovář, prvnizpravy.cz repro: cnn prima)
„V roce 1997 Zbigniew Brzezinski napsal Velkou šachovnici. To nejsou jen úvahy pana Brzezinského. To je prezentace rozhodnutí americké vlády“
„Takže rozhodnutí bylo přijato v roce 1994, aby se NATO rozšířilo až na Ukrajinu. To je projekt. To není jedna nebo druhá administrativa. To je projekt americké vlády, který začal před více než 30 lety. V roce 1997 Zbigniew Brzezinski napsal Velkou šachovnici. To nejsou jen úvahy pana Brzezinského. To je prezentace rozhodnutí americké vlády, vysvětlená veřejnosti, což je způsob, jakým tyto knihy fungují. Kniha popisuje východní rozšíření Evropy a NATO jako simultánní události.“ (Z přednášky Jeffreyho Sachse v EU parlamentu o americkém hegemonismu Pax Americana)
Jak Z. Brzezinski formuloval strategické plány USA a boj o světovou nadvládu, jak střední Evropa, tedy i ČR, přijala vůdčí roli Německa
Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)
Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 )
„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)
Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)
„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)
Americký tlak na Rusko, jak vyplývá z výše uvedeného, nezpůsobila žádná ukrajinská krize a připojení Krymu k Rusku, ale bylo dlouhodobým trendem americké politiky, která usilovala o zabezpečení americké nadvlády nad celým světem. V současnosti tedy jde o to, zda monopolární „americký svět“ bude ještě nějakou dobu přežívat, nebo se probojují ke svému podílu nově vznikající velmoci, především Ruska a Čína, a svět se stane multipolárním, a proto tedy i bezpečnějším místem i pro obyčejné lidi. Nyní na prahu tohoto multipolárního světa stojíme. Proces jeho rozvoje silně podnítily Spojené státy v čele s D. Trumpem a Rusko s prezidentem Putinem za pomoci BRICS+.
Připravil dr. O. Tuleškov
Z. Brzezinski, Velká šachovnice, New York 1997
Po roce 1989 byl to především V. Havel a členové jeho party v čele s P. Pithartem, kteří ve vztahu k Německu učinili mílové kroky, abychom se opět dostali pod jeho vedení. Velmi účinně k tomu strategickému přibližování k Německu později přispěl B. Sobotka, dřívější předseda vlády, a P. Bělobrádek, první místopředseda sobotkovské vlády. Následoval Petr Nečas. Jaksi jsme však zapomněli na pana Petra Fialu, který již koncem 80. let 20. století navázal kontakt s B. Posseltem, asistentem poslance EU, a panem Ottou Habsburkem. Před ním to byli odpůrci komunistické vlády v ČSR, kteří se v emigraci silně proněmecky vyjadřovali již od 70. let minulého století.
Všichni tito a další germanofilové a sudetomilové by sami bez rozhodujících vlivů ze zahraničí, které česko-německé vztahy formovaly stále zásadnějším způsobem, se ve své proněmecké servilitě nedokázali na domácí politické scéně prosadit tak, aby otočili kormidlem naší státní lodi do výsostných německých vod.
Ano, byli to především a zejména Američané, kteří uplatňovali vliv na státy střední Evropy s cílem, aby se podřídily vedoucí úloze Německa. Z hlediska středoevropských států to byl přetěžký a postupný krok, aby opět podstoupily německé jho. Pro USA to však byl pouze jeden z kroků, které byly nutné udělat, aby boj o unipolární organizaci světa skončil pro Ameriku vítězně.
Jinak řečeno s americkou obsluhou jsme se dostali opětně do německé medvědí „náruče“. USA by si měly v době probíhajícího zápasu o multipolarní organizaci světa, konečně uvědomit svou historickou odpovědnost a zbavit nás, stejně tak, jak další státy střední a východní Evropy, postupně německého jha, a to jak rozhodujícím působením na Evropskou unii a zvlášť na samotné Německo, tak i na „naše české elity“, které se v současnosti cítí v něm jako doma, samozřejmě opětně na úkor našich státních a národních zájmů. Naši elitáři ve vládě, v parlamentu, se silnou vazbou na justiční orgány, armádu i policii, jsou s proněmeckou politikou, jež nám již způsobila značné škody, tak srostlí, dokonce možná i existenčně, že nedokážou se od ní vzdálit a boudou bránit, nikoliv pouze tuto proněmeckou politiku, ale také sami sebe, své mocenské postavení, že lze se obávat o demokratičnost nadcházejících parlamentní voleb. Signál nám, opozici vůči jejich vládě, vyslali vládní vašnostové i právní úpravou korespondenčního hlasování pro naše krajany v zahraničí. Jen doufáme, že mezi tyto hlasující krajany nebudou zahrnuti „naši milí krajané“ z bývalého tzv. Sudetenlandu. Tam, kde korespondenční hlasování při parlamentních volbách bylo již uplatněno, došlo ne ojediněle k pokusům o jeho zneužití voleb ve prospěch vlády. Naše obavy z této možnosti sílí.
„Naše vláda“, jak se domníváme, použije zřejmě všechny dostupné prostředky, aby se udržela u moci i další volební období. Přestože průzkumy o preferencích ukazují slábnoucí pozice vlády, nelze vyloučit její kroky o zvrácení tohoto vývoje a tak získat mandát na další volební období.
Amerika v době, kdy vládnou v řadě zemí stále ještě „spojenci“, by měla proto také uplatnit svůj vliv alespoň na zachování demokratického charakteru voleb, v nichž by opozice, nejen u nás, ale např. v Německu, ale i v dalších státech, jak nejrůznější průzkumy možných volebních výsledků ukazují, mohla zvítězit a tak získat vládu do svých rukou, aby učinila definitivní konec vedoucí úlohy Německa ve střední a východní Evropě. Je to však skutečně v zájmu Ameriky samé? Zřejmě nikoliv.
Z hlediska mezinárodního je mocenská situace zcela jiná, než v době, kdy Brzezinski formuloval zásady americké geopolitiky. Svět, jak ho vidíme dnes, spěje od unipolarity k multipluralitě. Tento bouřlivý vývoj může přerušit větší konflikt. Mohou ho vyvolat síly, které se staví i nadále za unipolární uspořádání světa. Nemají však dostatek síly, aby v případném ozbrojeném konfliktu prosadily své vize. Multipolární svět se začíná pozvolna vytvářet. Trump jistě dosáhne toho, aby v rámci zrození tohoto nového světa, USA zaujaly důstojné místo. Nebo Amerika se vrátí ke svému světovému hegemonismu? Pokud ano, pak jen ztěží můžeme doufat v to, že ČR, i další středoevropské i východoevropské státy, obnoví svou suverenitu a nezávislost. I za těchto podmínek musíme však požadovat, aby náš vztah k Německu byl budován na základě principu rovného s rovným. A nikoliv jinak, jak nám, bohužel, ukazují dějiny česko-německých vztahů.
Geopolitika Eurasie se v průběhu staletí proměnila k dnešnímu konfliktu mezi unipolaritou a multipolaritou a konec dominance Spojených států a nástup nových sil, zejména Číny a Ruska, přetváří globální politickou mapu.
Glenn Diesen, politolog
7. února 2025 - 06:03
Vznik multipolární Eurasie otevírá prostor pro nové formy spolupráce, které nahrazují konfrontační blokovou politiku minulosti.
Dějiny geopolitiky se podle norského politologa a profesora na Univerzitě jihovýchodního Norska Glenna Diesena odedávna točí kolem Eurasie, jejíž rozloha, populace a zdroje z ní činí klíčový kontinent pro globální mocenské uspořádání. Britský geograf Halford Mackinder ve své teorii „Heartlandu“ (srdce země) před více než stoletím varoval, že kdo ovládne Eurasii, ovládne svět. Tato myšlenka hluboce ovlivnila západní strategické myšlení.
Británie jako námořní velmoc v 19. století usilovala o kontrolu Eurasie z mořského okraje, což vedlo k dlouhodobému konfliktu s Ruskem, dominantní pevninskou mocností. Ve 20. století pak Spojené státy, které nahradily Británii v roli hlavní námořní síly, vedly obdobný zápas proti Sovětskému svazu. Dnes, ve 21. století, se americká dominance v Eurasii otřásá tváří v tvář rostoucí multipolaritě.
Od 16. století se svět propojil pod nadvládou evropských námořních velmocí. Británie si svou dominanci zajistila ovládnutím klíčových námořních tras, což jí umožnilo vybudovat impérium bez nutnosti přímé kontroly rozsáhlých pevninských území.
Rusko naproti tomu dlouho bojovalo o spolehlivý přístup k mořím. Po vítězství nad Švédskem v roce 1721 se mu podařilo zajistit přístup k Baltskému moři a stát se významnou evropskou mocností. Námořní velmoci však Rusko stále vnímaly jako hrozbu. V krymské válce (1853–1856) se Británie a Francie snažily Rusko odříznout od Černého moře, čímž chtěly oslabit jeho postavení v Evropě.
Soutěž mezi Británií a Ruskem vyvrcholila v „Velké hře“, sérii konfliktů o Střední Asii, které skončily v roce 1895 vytvořením Afghánistánu jako nárazníkového státu mezi ruským a britským impériem. Stavba transsibiřské magistrály na konci 19. století pak ještě více posílila ruský vliv v Eurasii.
S přelomem 19. a 20. století převzaly Spojené státy roli dominantní námořní mocnosti. Po druhé světové válce se americká strategie opírala o ovládnutí eurasijských pobřežních oblastí. Klíčové bylo vytvoření systému vojenských aliancí jako NATO v Evropě a obranných paktů v Asii, které měly zadržovat vliv Sovětského svazu a Číny.
Americký strategický myslitel Nicholas Spykman formuloval politiku, podle níž měla Amerika dominovat Eurasii z jejího pobřežního okraje. Spojené státy si zajistily klíčové spojence v Evropě, na Blízkém východě a v Asii, přičemž Británie a Japonsko hrály roli pilířů americké globální strategie.
Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 Spojené státy vyhlásily „unipolární okamžik“. Washington si kladl za cíl zabránit vzniku nového mocenského rivala v Eurasii. Strategie expanze NATO a rozšíření západního vlivu hluboko do Eurasie měla posílit americkou nadvládu. Klíčovým bodem byla Ukrajina, jejíž začlenění do západních struktur mělo Rusko odříznout od Černého moře a dále oslabit jeho geopolitický význam.
V posledních dvou desetiletích se však americká unipolarita začala rozpadat. Vzestup Číny, strategická spolupráce mezi Moskvou a Pekingem a posilování dalších mocností, jako je Indie, vedou ke vzniku multipolárního světového řádu.
Čínská iniciativa Pásu a stezky (BRI) vytváří nové obchodní a dopravní koridory, které oslabují tradiční námořní dominanci USA. Rusko podporuje nové eurasijské dopravní cesty, například mezinárodní severojižní dopravní koridor (INSTC) vedoucí přes Írán a Indii či Severní mořskou cestu v Arktidě. Eurasijská integrace se dále prohlubuje v rámci organizací, jako jsou BRICS a Šanghajská organizace spolupráce (SCO).
Tento multipolární svět přináší zásadní změnu: žádná velmoc, ani Čína, neusiluje o hegemonii nad celým kontinentem. Místo toho se vytváří systém rovnováhy, který umožňuje jednotlivým státům větší autonomii a svobodu při volbě vlastních partnerství. Země po celém světě stále více preferují multipolární uspořádání, protože jim nabízí širší možnosti spolupráce bez tlaku na začlenění do jednoho geopolitického bloku.
Spojené státy se budou muset přizpůsobit novému světovému řádu. Strategie dominance v Eurasii již není udržitelná a pokračování v této politice pouze urychlí snahu zbytku světa odpoutat se od amerického vlivu.
Historicky byly Spojené státy úspěšné jako „offshore balancer“, tedy jako mocnost, která vstupovala do válek v Eurasii až poté, co se soupeři vzájemně vyčerpali. Zbytečné vojenské angažmá ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu však ukázalo, že dlouhodobé nasazení na eurasijském kontinentu přináší spíše vyčerpání než prospěch.
Multipolární Eurasie také nabízí šanci na stabilizaci Evropy. Expanzivní politika NATO vedla k nové konfrontaci s Ruskem, což Evropu oslabilo a učinilo ji závislou na USA. Evropa by se mohla inspirovat eurasijským modelem, kde místo blokového soupeření existuje systém flexibilních partnerství a ekonomické konektivity.Vzestup multipolární Eurasie znamená konec unipolárního světa, v němž Spojené státy hrály dominantní roli. Nový geopolitický řád přináší větší rovnováhu sil, konec blokové politiky a nové možnosti pro jednotlivé státy. Pokud se Západ přizpůsobí této realitě, může najít své místo v multipolárním systému bez nutnosti pokračovat v neudržitelné strategii globální dominance.
(kyncl, prvnizpravy.cz, repro: youtube)
josh-xy, 30. 6. 2025
29. června 2025 / Larry C. Johnson
V pátek se mi podařilo domluvit videohovor s mým přítelem, světovým cestovatelem Pepem Escobarem. Pepe se právě vrátil do Paříže z Mezinárodního ekonomického fóra v Petrohradu (SPIEF). SPIEF je úžasný zážitek. Měl jsem to štěstí, že jsem se ho mohl zúčastnit loni. Jedná se o každoroční akci, která se koná v červnu během bílých nocí v Petrohradu. Zúčastnili se jí zástupci více než 130 zemí.
V důsledku ruské speciální vojenské operace (SMO) a následné vlny západních ekonomických sankcí Rusko a Čína urychlily svou ekonomickou spolupráci a integraci. Ačkoli Indie, Brazílie a Jižní Afrika byly zakládajícími členy BRICS, Rusko a Čína zůstávají hlavními hráči v úsilí o vytvoření alternativy k finančnímu systému vedenému USA. Očekává se, že země jako Indonésie, Malajsie a Vietnam budou hrát důležitější roli, jak se BRICS rozšiřuje v globálním Jihu.
Írán je plnoprávným členem BRICS a domnívám se, že to je jeden z hlavních důvodů útoku na Írán podporovaného USA, k němuž došlo 13. června. Obohacování uranu Íránem je jen vedlejší záležitost. Skutečným cílem je odstranit stávající vládu a nahradit ji vládou, která se zaváže k dodržování primátu amerického dolaru, zejména v ropných transakcích.
Jedním z vývojů, který stojí za pozornost, je systém přeshraničních mezibankovních plateb (CIPS). CIPS je platební infrastruktura spuštěná Čínskou lidovou bankou v roce 2015 s cílem usnadnit a zefektivnit přeshraniční transakce denominované v čínském jüanu (RMB). Na rozdíl od SWIFT, který funguje především jako síť pro zasílání zpráv, CIPS poskytuje jak clearingové, tak vypořádací služby, díky čemuž jsou transakce v RMB rychlejší, nákladově efektivnější a bezpečnější.
CIPS funguje jako velkoobchodní platební systém, který umožňuje přímé zúčtování mezinárodních plateb v RMB v rámci čínského domácího finančního systému. Finanční instituce se mohou připojit k CIPS jako přímí nebo nepřímí účastníci: Přímými účastníky jsou obvykle velké banky, které mají účty přímo u PBOC a mohou zúčtovávat platby pro sebe i pro jiné, zatímco nepřímí účastníci mají přístup ke službám CIPS prostřednictvím odpovídajícího přímého účastníka. Na začátku roku 2025 měl CIPS 170 přímých účastníků a téměř 1 500 nepřímých účastníků, kteří propojovali banky ve více než 119 zemích a regionech. Systém hraje klíčovou roli v internacionalizaci RMB, podporuje přeshraniční obchod a investice a snižuje závislost na americkém dolaru. Podporuje také čínskou iniciativu Belt and Road Initiative a rozvoj Šanghaje jako mezinárodního finančního centra. CIPS zpracovává ročně miliony transakcí a prostřednictvím své sítě vypořádává biliony juanů.
Klíčová vylepšení CIPS:
Přímé zúčtování a vypořádání:
· CIPS zpracovává a vypořádává transakce v RMB na pevnině v reálném čase nebo téměř v reálném čase, čímž snižuje závislost na zprostředkujících bankách a eliminuje zpoždění spojená s modely korespondenčního bankovnictví.
· SWIFT neposkytuje služby vypořádání; pouze přenáší platební zprávy, které pak vyžadují další kroky zúčtování a vypořádání prostřednictvím jiných systémů.
Rychlost a efektivita:
· CIPS dosahuje průměrné doby vypořádání kolem 300 milisekund pro přímé účastníky, což činí transakce mnohem rychlejšími než tradiční převody v RMB založené na SWIFT.
· Transakce založené na SWIFT mohou trvat až 48 hodin, pokud jsou směrovány přes offshore clearingová centra RMB.
Snížení nákladů:
· Poplatky za transakce CIPS činí v průměru 0,01 % – což je zlomek nákladů SWIFT – díky čemuž je vypořádání obchodů v RMB výrazně levnější, zejména pro země iniciativy Belt and Road.
· CIPS snižuje potřebu více korespondenčních bank a související náklady na směnu cizích měn.
Provozní vlastnosti:
· CIPS funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, podporuje globální obchodní potřeby a je integrován s pokročilými funkcemi, jako je Delivery Versus Payment (DVP) pro cenné papíry a Payment Versus Payment (PVP) pro devizy.
· CIPS také nabízí zasílání zpráv podle normy ISO 20022 a testuje integraci s digitálním juanem (e-CNY), což umožňuje rychlejší a bezpečnější přeshraniční převody.
· Podpora internacionalizace RMB:
· Díky zefektivnění a zpřístupnění přeshraničních plateb v RMB podporuje CIPS širší mezinárodní používání čínského jüanu a snižuje závislost na americkém dolaru.
Neříkám, že SWIFT v dohledné době zmizí, ale je to zastaralá technologie. Události posledních tří let přesvědčily Rusko i Čínu, že již nemohou riskovat, že budou rukojmími finančního systému kontrolovaného USA. Myslím si, že CIPS bude hrát stále větší roli v osvobozování zemí globálního Jihu od kontroly amerického dolaru. Stejně jako ve všech válkách jde především o peníze a o to, kdo je kontroluje.
Pepe poskytuje vynikající shrnutí SPIEF a aktuálního stavu BRICS.
„V současné politické konfiguraci je zhoršení rusko-amerických vztahů nevyhnutelné z jednoho důvodu: Spojené státy chtějí znovu získat svou pozici globálního hegemona. To chtějí finančníci a průmyslníci, kteří v zemi bojují. To chtějí jak jestřábi, tak holubi, kteří plánují americkou zahraniční politiku a mechanismy pro její realizaci různými způsoby. Ale mají jeden cíl – obnovit hegemonii.
Rusko nemá absolutně v úmyslu dovolit návrat americké hegemonie. Máme úplně jiné plány do budoucna a do globální budoucnosti. Tento rozpor je neřešitelný.“
(Výňatek z textu, přišlo e-poštou)
28.7.2025 18:01
V posledních deseti či patnácti letech na vládní úrovni v Evropě byli evropští mainstreamoví politici, s výjimkou Orbána a Fica, prakticky jen ozvěnou politiky Spojených států amerických. Evropa se nechala vmanévrovat v únoru 2022 do ozbrojeného konfliktu s Ruskem, a to prostřednictvím téměř celou Evropou a vlastně celým Západem podporované Ukrajiny. Tato zástupná válka, ve svých důsledcích přinesla růst inflace, tedy snížení životní úrovně Evropanů, především ze středo- a východoevropských zemí.
Spojené státy, po nástupu nového prezidenta Trumpa, přitlačily na pilu a žádaly po svých poddajných evropských spojencích úplnou ekonomickou kapitulaci. To znamená odebírat více amerických produktů, kupovat více amerických zbraní i zemědělských produktů.
Nový prezident Trump pohrozil po svém nástupu vysokými cly na dovoz evropského zboží, především pak automobilů do Spojených států, nejméně ve výši 30 %. A tak se všichni mainstreamoví evropští politici tváří, jak je to báječné a skvělé, když si teď prezident D.Trump s předsedkyní Evropské komise U. von der Leyenovou řekli, že to nebude celní sazba 30 %, ale „jen“ 15 %. Je to „velké vítězství ducha nad hmotou“, které ovšem povede k jistému utlumení evropského vývozu do USA a ke snížení konkurenceschopnosti evropského zboží v USA. Ještě vážnější nežli cla uvalená na evropské zboží ve výši 15 % a v některých komoditních položkách (ocel a hliník) ještě vyšší, je ovšem závazek předsedkyně Evropské komise, že Evropská unie odebere v příštích třech letech za 750 miliard dolarů amerických energetických surovin. Tedy ropy, ropných derivátů, plynu atd. A protože americký plyn je dražší nežli ten ruský, bude to znamenat zvýšení cen energií pro české firmy i pro české občany. Nemluvě ani o podstatně vyšší ekologické zátěži při dopravě přes „krásný, velký oceán“. Takže jásat nad touto dohodou mohou jen přesvědčení amerikanofilové nebo lidé, kteří si neumí představit důsledky těchto vážných rozhodnutí.
Připouštím, že předsedkyni Evropské komise nezbývalo momentálně nic jiného nežli tato dohoda. O to je to smutnější a o to je potřebnější znát východiska, která přijme Evropská komise a zj. největší evropské ekonomiky, aby zvýšily svou konkurenceschopnost. Ovšem s vyššími cenami energií to půjde těžko a vyšší ceny energií budou také znamenat vyšší inflaci, a to je špatná zpráva i pro obyvatelstvo zemí EU. Prostě, Evropská unie se čím dál více dostává do pozice světově zajímavé národopisné oblasti, která ztratila svou ekonomickou dynamiku a schopnost se rozvíjet. A stává se stále více ekonomickým přívěskem Spojených států. Rozvíjející se zbrojní programy ve většině evropských států, směřující k čerpání 5% HDP na zbrojní výdaje, jsou ostatně také určeny především pro blahobytnější život amerických zbrojovek, pro posílení jejich zisků. Jinak jsou to ovšem peníze evropských států a jejich občanů vyhozené z okna.
Jiří Paroubek, vasevec.info
22.7.2025 09:24
Historicko-politická analýza Českého svazu protifašistických bojovníků, z. s. Jedním z politických a hospodářských nebezpečí pro současnou Českou republiku je sudetský protonacismus; je vnější, ale má v naší zemi pátou kolonu. Sudetoněmecké landsmanšafty jsou nebezpečím nejen pro nás, nýbrž pro celou Evropu.
75. sudetosjezd a pátá kolona v ČR
Ve dnech 6. 6. až 8. 6. 2025 se v bavorském Řezně konal 75. sudetoněmecký sjezd. Účastnil se ho ministr školství ČR Mikuláš Bek; ČTK to 5. 6. 2025 sdělila mluvčí vlády Lucie Michut Ješátková. Mluvčí ministerstva školství Veronika Lucká Loosová k tomu dodala, že se Bek akce zúčastnil jako ministr, nikoli ale jako pověřený zástupce české vlády. Bek se uvedeného sjezdu zúčastnil už v roce 2023; v roce 2024 byl nejvyšším českým reprezentantem tehdejší velvyslanec v Německu Tomáš Kafka.
Podle mluvčí ministerstva školství Veroniky Lucké Loosové se Bek letos (2025) sjezdu účastnil „nikoli jako pověřený zástupce české vlády, nýbrž jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky“ − to je však laciná demagogie a lež – ministr je člen vlády, v rámci působení svého resortu vládu zastupuje a reprezentuje. Jde o primitivní pokus o politické mimikry, tedy o zakrytí politické podstaty celé věci. Je to lživé tvrzení: Na oficiální akci sudetosjezdu nemůže být účast ministra české vlády neoficiální, soukromá; funkce ministra vlády je oficiální, je to funkce veřejná. Proto návštěva ministra české vlády na oficiální akci sudetosjezdu je oficiální účastí člena vlády; vláda ČR se takto svým reprezentantem na sudetosjezdu prezentuje.
V roce 2013 v Mnichově tehdejší premiér Petr Nečas vyjádřil lítost Česka za příkoří způsobená sudetským Němcům při vysídlení po druhé světové válce. Stejné provokační Pavel Bělobrádek, vicepremiér vlády, se v roce 2015 v Mnichově zúčastnil provokační akce landsmanšaftu. V roce 2016 byl na sudetosjezdu Daniel Herman jako první úřadující ministr české vlády (ministr kultury). V roce 2017 k sudetským Němcům přijel tehdejší vicepremiér vlády ČR Pavel Bělobrádek.
Jako podporovatel sudetismu se výrazně projevil i současný prezident Petr Pavel: Nastoupil cestu servility a podřízenosti vůči Sudetoněmeckému landsmanšaftu; Petr Pavel v Selbu v Bavorsku 19. 5. 2023 na akci „Bavorsko-české týdny přátelství“ K šéfovi landsmanšaftu: Děkuji Berndtu Posseltovi za zlepšení německo-českých vztahů … velice vítám posun, ke kterému v posledních letech došlo v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, a za to bych velice rád osobně poděkoval Berndu Posseltovi, protože si toho opravdu velice vážím. Ptáme se: K jakému zásadnímu posunu v sudetosdružení došlo? Jejich historická paměť stále začíná až od května 1945 odsunem jejich předků z Československa, z nichž se většina dopustila vlastizrady; pro dobu před květnem 1945 trpí amnézii; jejich předci vraždili naše občany, vypalovali obce, avšak nikdy jsme od sudetů neslyšeli jediné slovo lítosti, omluvy, přiznání viny tehdejších německých občanů Československa na okupaci nacistickým Německem a vraždách ve třicátých letech do konce 2. světové války. K jakému posunu došlo?
Vše započal Václav Havel: V roce 1990 se jel do Německa omluvit za odsun většiny Němců z tehdejšího Československa, původně německých občanů ČSR, která kolaborovala s nacismem. Tvrdil, že se omlouvá za celou všechny občany celého Československa. Nebyla to pravda. Mluvil sám za sebe, byť byl prezidentem. Oprávnění od občanů k tomu totiž neměl. Byla to jeho úlitba za zejm. finanční podporu, kterou organizace odsunutých Němců před rokem 1989 jeho disidentskému hnutí v ČR poskytovaly.
Žádní sudetští Němci z našeho území nikdy vyhnáni nebyli. Označování odsunu v roce 1945 slovem „vyhnání“ je jednou ze sudetoněmeckých lží. K vyhnání došlo v devětatřicátém − nacistické hordy vyháněly naše občany z pohraničí. O odsunu sudetských Němců, kteří podporovali Hitlera, rozhodly vítězné mocnosti na konci 2. světové války, nárok na nemovitý majetek, umístěný na území Československa, odsunem tímto rozhodnutím ztratili.
Sudetští Němci, jejich potomci, pohrobci, ideoví následovníci se nám nikdy neomluvili a nikdy omlouvat nebudou. Za nic. Ani za Lidice, ani za Ležáky. Oni se nikdy se nezřekli obdivu svých předchůdců a jejich aktivní podpory Konráda Henleina a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), resp. Sudetendeutsche Partei (SdP), jejich obdivu a aktivní podpory Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, SS, wehrmachtu, freikorpsu; nikdy se kriticky nevyrovnali s aktivní účastí svých předků na zločinech nacismu. Nikdy vážně nelitovali svých trestných činů, trestných činů svých předků, kteří vraždili naše občany, vypalovali obce. Nikdy jsme od sudetů neslyšeli jediné slovo křesťanské lítosti, omluvy.
Sjezdy sudetů jsou sjezdy politického občanského sdružení. Na ně mohou z ČR jezdit jen zástupci obdobných politických sdružení − pokud na to mají žaludek; nikoli členové vlády ČR. Pokud se jich účastní členové vlády ČR – jde o reprezentaci páté sudetské kolony v naší zemi.
Osmdesát let po konci druhé světové války, podle motta sudetosjezdu 2025, chtějí jeho účastníci hledat poučení z minulosti a bojovat za mír a svobodu.
Správné téma. Základem porozumění a smíření s potomky sudetů musí být jejich kritická sebereflexe: Poučení z minulosti najdou v přiznání, že většina jejich předků se dopustila válečných zločinů, a že jejich odsun byl projevem velmi shovívavého rozhodnutí − za jejich válečné zločiny totiž platil trest smrti. Podstatné bylo, že devadesát osm procent sudetských Němců byli henleinovci, volili Henleina, tedy Hitlera. Podstatné bylo, že jako občané tehdejšího Československa tuto zem zradili. Podstatné bylo, že mnozí z nich naše předky vraždili. I v Lidicích. A podstatné je, že o tom dnes spolky jejich následovníků nechtějí nic vědět.
Za třetí. B. Sobotka vyrukoval se sudetoněmeckou lží, která zní: Při odsunu pro 2. světové válce byl vůči sudetským Němcům uplatněn princip kolektivní viny. Ale to není pravda. Do odsunu byli zařazeni nacisté, jejich sympatizanti. Nikoli antifašisté.
Znetvořené historické vědomí sudetů začíná až po porážce nacismu, až v květnu 1945. Předtím pro ně nic nebylo, nic neexistovalo. Předpokladem smíření je pravda; jejím základem je skutečnost, že českoslovenští Němci se od třicátých let minulého století dopouštěl zrady ČSR, zrady, která byla v té době trestána smrtí – po porážce nacismu v květnu 1945 byli nacisté místo toho milosrdně odsunuti.
Na sudetosjezdu 2025 vystoupil zemský předseda bavorské organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení Steffen Hörtler; prohlásil, že odsun nacistických sudetů z ČSR v roce 1945 byl „poválečný zločin“ – základem smíření může být jen pravda: Odsun nacistických sudetů z ČSR v roce 1945 bylo řešením, které schválili vítězné mocnosti, jako reakci na válečné zločiny nacismu. A znovu nutno zdůraznit, že to bylo řešení milosrdné – za válečné zločiny měli být jejich pachatelé potrestáni.
Avšak cesta vpřed musí být založena na přiznání viny, přiznání viny tehdejších německých občanů Československa na okupaci a vraždách ve třicátých letech do konce 2. světové války. Sudeti však úmyslně zapomínají na příčiny minulých událostí. Jde o ztrátu paměti.
O odsunu německých osob, kolaborujících s nacismem, z pohraničí Československa, rozhodly vítězné mocnosti, odsun s kolektivní vinou neměl nic společného, a to i když více než devadesát procent z tehdejších sudetů podporovalo nacismus; kdo nebyl nacista a chtěl zůstat, zůstal. A jak se provinily desetitisíce našich spoluobčanů, které byly nacistickými sudeťáky vyhnány z pohraničí po jeho záboru nacistickou soldateskou?
Hledět do společné mírové a kooperativní, přátelské sousedské budoucnosti spolu se sudety můžeme jen tehdy, jestliže tato sdružení následníků, potomků nacistů − ano, většina jejich předků nacismus volila a jako svou životní orientaci zvolila − tedy jestliže členové těchto spolků projdou seriózní reflexí, jejímž výsledkem bude omluva za nacistické řádění v našich zemích, kterého se jejich předci dopustili; tedy jestliže projdou hodnotovou katarzí. Až sudeťáci začnou od začátku – tedy od toho jak jejich předci, henleinovci, rozbili Československo. Až se za to omluví. A proč by neměli nahradit hmotné a morální škody našim občanům (jejich dědicům), které předci členů a sympatizantů sudetoněmeckých organizací z pohraničí v roce 1939 vyhnali. Evidentně se k něčemu takovému však nechystají.
Sudetští Němci, jejich potomci, pohrobci, ideoví následovníci, se nám nikdy neomluvili a nikdy omlouvat nebudou. Za nic. Ani za Lidice, ani za Ležáky. Oni se nikdy se nezřekli bývalého obdivu svých předchůdců a jejich aktivní podpory Konráda Henleina a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), resp. Sudetendeutsche Partei (SdP), jejich minulého obdivu a aktivní podpory Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, SS, wehrmachtu, freikorpsu; nikdy se kriticky nevyrovnali s aktivní účastí svých předků na zločinech nacismu.
Myslí si snad někdo, že se změnili? Omyl. Oni válečné zločince oslavují jako své velkoněmecké hrdiny. Příklad za všechny: Proč by se jinak spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt a jeho mluvčí Johann Böhm v roce 2006 účastnili oslavy devadesátých narozenin Siegfrieda Zoglmanna, důstojníka SS, germanizátora působícího v Praze za německé okupace. A kolik takových oslav se konalo a koná.
Sudeti byli odsunuti pro svou někdejší politickou volbu, byli odsunuti, protože na základě své politické volby nacismus aktivně podporovali, protože více než devadesát procent z nich nacisty byli, protože zradili svou původní vlast Československo, protože naše občany vraždili, mučili, okrádali. Ze sudetů se rekrutovalo mnohem větší procento členů SS, SD, gestapa, než z ostatního obyvatelstva nacistického Německa? Víte, že sudeti v SS vypalovali Lidice, Ležáky, další naše obce? Za takové činy měly přijít mnohaleté tresty vězení nebo trest smrti – v té době za velezradu a válečné zločiny trest smrti existoval. Oni však byli pouze odsunuti. Pro poválečný odsun Němců ze zemí střední Evropy bylo morální i politické ospravedlnění; takovým ospravedlněním byly hrůzy druhé světové války, které způsobilo nacistické Německo, ospravedlněním byly miliony lidí, které vyvraždily nacistické hordy, ospravedlněním byly koncentrační tábory, ve kterých nacisté vraždili „méněcenné“ osoby průmyslovým způsobem, ospravedlněním byly stovky vypálených měst, obcí…
Němci, přívrženci SdP v českém pohraničí před jeho zabráním na základě tzv. Mnichovské dohody vraždili československé vojáky, četníky a spoluobčany bez rozdílu jejich národnosti. V průběhu nacistické okupace v tzv. „Protektoratu Böhmen und Mähren“ napomáhali masovému vyvražďování obyvatel včetně vypalování obcí a fyzickou likvidací jejich obyvatel (např. Lidice, Ležáky, Javoříčko, Zákřov, Nový Malín, Ploština, Prlov a další). Nikdy se za tyto zločiny ti, co je spáchali ani jejich potomci a sympatizanti, neomluvili. Bývalí českoslovenští občané německé národnosti a jejich potomci, kteří jsou sdruženi v landsmanšaftu, nikdy neprojevili lítost nad tím, že oni, resp. jejich předci, podporovali německý nacismus a tím se v té době jako českoslovenští občané dopustili vlastizrady. Nikdy se nezřekli svého obdivu a aktivní podpory Konráda Henleina a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), resp. Sudetendeutsche Partei (SdP), svého obdivu a aktivní podpory Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, SS a wehrmachtu. Nikdy se kriticky nevyrovnali se svou aktivní účastí ve freikorpsu, nelegální ozbrojené složce, která vyvolala povstání v českém pohraničí.
Z Československa po osvobození v r. 1945 nebyli odsunuti českoslovenští občané německé národnosti. Téměř žádní tu totiž nebyli. V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany nacistického Německa! Odsun sudetských Němců nebylo „vyhnání“ – sudetští Němci chtěli do Říše, jejich heslem bylo zpět do Říše. K Hitlerovi! Odsun nebyla ani žádná akce formou kolektivní viny: V Ústavním dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, publikovaném pod č. 33/1945 Sb., bylo jasně napsáno, že „osobám …, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství“. Mnozí předci nynějších členů sudeťáckých organizací byli na základě Postupimské konference (17. 7. až 2. 8. 1945) vystěhováni (nikoli vyhnáni) z poválečného Československa; důvodem bylo, že většinou aktivně ve 30. letech pomáhali rozbít územní celistvost Československa ve prospěch nacistického Německa; aktivně se tak účastnili na přípravě k následné okupaci Československa nacistickým Německem; dopustili se tak zrady na státu, ve kterém žili. Vystěhování těchto osob nebylo uplatněním kolektivní viny – ti, co nebyli aktivními nacisty, co se nedopustili zrady a chtěli v osvobozeném Československu zůstat – zůstali. Tedy slušní Němci, kteří se proti Československu neprovinili, zůstat mohli; a někteří také zůstali.
Bývalí českoslovenští občané německé národnosti aktivně pomáhali při vykrádání českého hospodářství − v oficiální čs. zprávě, předložené norimberskému tribunálu s hlavními válečnými zločinci („Německé zločiny proti Československu“), byly škody a ztráty spojené s německou okupací a válkou vyčísleny sumou 347,5 miliardy tehdejších československých korun. Na Slovensku dosáhly válečné škody 114,5 miliardy korun (viz znalecký posudek Leopolda Chmela z procesu s K. H. Frankem, publikován v roce 1946). Sudetoněmecké landsmanšafty jsou nebezpečím pro nás, pro Evropu.
Plivnutí na Ústavu České republiky, trestný čin výtržnictví hrubým znevážením státního symbolu, podpora sudetskému protonacismu: Podle veřejně sdílených informací byla na 75. sudetosjezdu hrána česká hymna (viz, 7. 6. 2005). Prý už počtvrté v uplynulých sudetosjezdech.
Česká hymna patří mezi státní symboly (viz čl. 14 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky). Podle § 12 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky, lze státní hymnu hrát i zpívat při státních svátcích a při jiných příležitostech, je-li to obvyklé. Zákon jinými příležitostmi myslí obdobné příležitosti, jako jsou státní svátky, konkrétně akce celostátního významu, při nichž je hraní hymny obvyklé (kupř. zasedání parlamentu, státních orgánů, organizací, veřejné i privátní akce politických stran a hnutí, i mezistátní sportovní zápasy atp.).
Státní symboly a jejich užití podléhá zákonné ochraně.
Pokud osoba zneužije či hrubě zneváží státní symbol, v tomto případě státní hymnu, jde minimálně o přestupek s pokutou do 30 000 Kč [viz § 13 odst. 1 písm. a] a odst. 2 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky]. Poškození, zneužití a hrubé znevážení státního symbolu České republiky, v tomto případě hrubého znevážení hymny ČR jejím hraním na sudetosjezd, čili touto hrubou neslušností lze postihovat v rámci trestní odpovědnosti podle § 358 (výtržnictví) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Státní symboly představují svrchovanost našeho státu, jsou odrazem historie české země a národní identity; to je podstatou jejich existence. Hraní státní hymny na sjezdu potomků bývalých občanů ČSR německé národnosti, kteří ve většině případů zradili svou vlast, Československou republiku, aktivně podporovali nacismus, osobně se účastnili trestních činů nacistů, vyvražďování našich občanů – tedy hraní státní hymny v tomto případě je zneužitím a hrubým znevážením státního symbolu ČR formou podpory sudetského protonacismu.
Cenu za lidská práva na sudetosjezdu dostala občanská iniciativa Meeting Brno. Organizuje tzv. pouť smíření, která vede v opačném směru po trase odsunu Němců z Brna v r. 1945. Ředitel této občanské iniciativy Petr Kalousek na oplátku sudetské Němce pozval na příští rok (2026) do Brna – ať svůj příští sudetosjezd uskuteční v Brně. Vysloužil si za to na letošním sudetosjezdu (2025) potlesk jeho účastníků vestoje.
Nejvyšší politický představitel sudetských Němců Bernd Posselt řekl, že pozvání od Meeting Brno považuje za neuvěřitelnou poctu a zjišťuje, zda by to bylo možné a zda by to bylo komfortní pro obě strany.
Příští sudetosjezd v r. 2026 se má konat v Brně. Za potlesku některých politiků se servilním vztahem k těmto organizacím. Pod ochranou naší policie. Za frenetického aplausu pražské kavárny a mainstreamových sdělovacích prostředků. A pokud se to některým politickým stranám a občanům nebude líbit, octnou se ve zprávě ministerstva vnitra jako extremisté.
Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Podle česko-německé komise historiků při tom přišlo o život 15 000 až 30 000 lidí. Během předešlé více než šestileté nacistické nadvlády zahynulo kolem 320 000 až 350 000 obyvatel někdejšího Československa. Byli nacisty zavražděni.
Sjezdy sudetů se k nám přibližují – nejen místem konání; přibližují se zejména politicky. Příští jejich sjezd Bernd Posselt plánuje u nás; jeho vzkaz je jasný: Tady (v České republice) jsme doma my (sudeti), my (sudeti) si pozveme na náš příští sjezd (na koberec) vládu ČR. Politicky je takové přibližování možné existencí jejich páté kolony v ČR. Pátá kolona sudetů u nás je politická lůza. Spolky, politické strany, osoby, které české národní zájmy nehájí, jsou hrozbou pro národní bezpečnost.
Český svaz protifašistických bojovníků, z. s., vyzývá všechny vlastenecké spolky, sdružení, politické strany a slušné spoluobčany, aby se k naší výzvě připojili, aby ji rozesílali, seznamovali s ní své členy a další zájemce, a aby vytvořili tlak na své poslance a další volené zástupce s cílem:
21. 7. 2025
předsedkyně výboru Českého svazu protifašistických bojovníků, z. s.
Josef Odehnal,
místopředseda výboru Českého svazu protifašistických bojovníků, z. s.
PhDr. Vladimír Pelc,
místopředseda výboru Českého svazu protifašistických bojovníků, z. s.
Thomas Mann 30. prosince 1945 v relaci BBC „Deutsche Hörer“
Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců v relaci BBC „Deutsche Hörer“ z 30. prosinec 1945: „Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hon nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce. …“
Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., - o rozdílu mezi přesídlením a vyhnáním
„Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že „vyhnání“ nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozi mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy.“
Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18
O co jde těm, kteří usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky?
Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).
Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).
Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?
Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)
https://pravednes.cz/HahnovaEva.profil
W.Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl:
„…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci.“ A dodal: „Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.“ ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Armija Krajowa o vysídlení Němců z Polska
Představa velení této protiněmecké odbojové organizace o přesídlení Němců byla jasná. „Po osvobození Polska bude následovat krátká vlna krajního teroru vůči německému - za války přistěhovalému i trvale usedlému – obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování.“
O tomto úmyslu informoval prezidenta F. D. Roosevelta zástupce polského hnutí odporu, Jan Karski. Pan prezident se k tomuto plánu souhlasně vyjádřil.
Z knihy „, Rozumět dějinám“, str. 190, Gallery, 2002
Jak řešili problém přesídlení německého obyvatelstva de Gaullovi Svobodní Francouzi?
Ti přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku“ nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194–195).
„III. Německo
Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. Konference dospěla k dohodě o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči poraženému Německu v období spojenecké kontroly. Cílem této dohody je provést Krymské prohlášení o Německu. Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír...“ Výňatek ze Zprávy o třístranné konferenci v Berlíně,vydána 2. srpna 1945 v Postupimi. Zprávu podepsal J. V. Stalin, Harry S. Truman, C. R. Altlee
Nejdříve Německo, pak celý svět
Sledujme však nejdříve časové souslednosti některých událostí. Pan M. Roth, náměstek ministra zahraničí SRN, někdy v červnu r. 2016, volá po vedoucí roli Německa v Evropě. Podle něj Německu jako nejsilnějšímu členskému státu EU vedoucí úloha přísluší.
Teprve poté po
několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla
převzít vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve
Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu
státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B.
Posselt začne nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by
měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)
A dnešní německý válečník, kancléř Friedrich Merz? Německá armáda má být nejsilnější armádou v Evropě, samozřejmě však pan kancléř Rusko nepočítá do Evropy. A tak Němci opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření středoevropského svazku velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě.
28.7.2025 12:02
Pracovník Nadace pro humanitární pomoc v Gaze (GHF), bývalý voják amerických speciálních jednotek Anthony Aguilar v sobotním rozhovoru pro BBC uvedl, že byl svědkem toho, jak izraelští vojáci stříleli do davů Palestinců, ostřelovali tank na auto s civilisty a používali minomety proti lidem čekajícím na jídlo.
Aguilar řekl BBC: „Za celou svou kariéru jsem nikdy nebyl svědkem takové úrovně brutality a použití nepřiměřené, zbytečné síly proti civilním, neozbrojeným a hladovějícím lidem. Nikdy jsem nic takového neviděl nikde, kde jsem byl nasazen během válečných operací – dokud jsem nešel do Gazy.“ Dále uvedl, že nepochybně byl „svědkem válečných zločinů spáchaných IDF. Použití dělostřeleckých granátů, minometů a tanků proti neozbrojeným civilistům je válečný zločin.“
Podle OSN byly stovky Palestinců zabity při pokusech o získání jídla v humanitárních stanicích provozovaných GHF .
Izrael popírá, že by jeho síly úmyslně útočily na civilisty, a tvrdí, že cílem je Hamás a že vojenská akce v Gaze je přiměřená.
Tato obvinění přicházejí v době, kdy Izrael čelí mezinárodní kritice za to, že nedokáže efektivně poskytovat potravinovou pomoc civilistům v Gaze. OSN a humanitární organizace varují, že lidé umírají hlady.
Od začátku války v Gaze bylo zabito 59 000 Palestinců. 142 000 jich bylo zraněno. 11 000 se pohřešuje. Počet obětí útoků Hamásu 7. října v Izraeli dosahuje 1 139, z nichž někteří zemřeli v důsledku izraelské vojenské intervence .
Jana Putzlacher, vasevec.info
Chybný odhad by mohl vést ke skutečné jaderné katastrofě
Drago Bosnic, 26.7.2025
Zdá se, že vyhrožování jaderným supervelmocím se stalo oblíbenou zábavou ve washingtonských kuloárech.
Jen několik dní poté, co Lindsey Graham „varoval , že USA by mohly Moskvu bombardovat stejně jako Írán, generál Christopher Donahue, velitel USAREUR-AF (United States Army Europe and Africa), představil nový plán „Odstrašující linie na východním křídle“, který počítá s bleskovým útokem na ruskou enklávu Kaliningrad v samém srdci východní Evropy.
Podle generála Donahuese je tato oblast „široká asi 76 km a je ze všech stran obklopena NATO. Americká armáda a její spojenci jsou nyní schopni ji zničit ze země v dosud nevídaném čase a rychleji, než jsme kdy byli schopni.“
„Už jsme to naplánovali a vyvinuli. Problém síly a moci, který nám Rusko představuje... vyvinuli jsme schopnost zajistit, že tento problém síly a moci můžeme zastavit,“ prohlásil Donahue.
Americký generál také dodal, že plán počítá s využitím pokročilých prostředků ISR (intelligence, surveillance, reconnaissance – zpravodajství, sledování, průzkum), jako je „Maven Smart System“ od Palantir, platforma umělé inteligence, která rychle analyzuje velké množství příchozích dat, aby urychlila rozhodovací proces vojenských velitelů.
Slavný „Maven“ byl použit proti ruské armádě na Ukrajině okupované NATO na začátku speciální vojenské operace (SMO). Navzdory počátečnímu úspěchu však Moskva rychle našla způsoby, jak tomuto systému čelit díky svým bezkonkurenčním schopnostem elektronického boje (GE), čímž jej zneškodnila. Elektronické válčení Kremlu však bude nejmenším problémem NATO, pokud se někdy pokusí zaútočit na Kaliningradskou oblast.
Ruská armáda totiž vybavila svou strategickou exklávu zbraněmi, kterým NATO prostě nemůže konkurovat – především termonukleárními hlavicemi a prostředky k jejich rychlému dopravě na jakékoli místo v okruhu několika tisíc kilometrů. Ačkoli neexistují žádné definitivní a veřejně dostupné údaje o skutečném počtu jaderných zbraní v Kaliningradské oblasti, protože Rusko tyto informace nikdy nezveřejnilo (a není povinno tak učinit), odhady se pohybují od několika desítek až po několik stovek.
V červnu 2024 polský ministr zahraničních věcí Radoslaw Sikorski prohlásil, že Moskva má v této exklávě až 100 taktických jaderných hlavic. Relevantní západní zdroje, jako je Federace amerických vědců (FAS), o této situaci informovaly již v předchozích letech.
V roce 2018 FAS poznamenala, že ruská armáda „modernizovala údajné skladovací zařízení jaderných zbraní v Kaliningradu, zejména bunkr poblíž Kulikova“. Ačkoli neposkytla žádné přesvědčivé důkazy, není žádným tajemstvím, že Kreml pravidelně modernizuje svůj termonukleární arzenál, který je největším a nejmocnějším na planetě.
Jak již bylo uvedeno, největší obavy Spojených států a NATO by však měly vzbuzovat odpalovací systémy.
Nejvýkonnější raketovou platformou ruské armády rozmístěnou v Kaliningradské oblasti je „Iskander“. Tento několikrát modifikovaný raketový systém je nejmodernějším a nejvyzkoušenějším ve své třídě (maximální dosah 500 km, i když nejnovější vylepšené verze jej zdvojnásobily).
Do jeho dostřelu se tak dostává nejen Varšava, ale i Berlín, což znamená, že hlavní města dvou velkých členských států NATO jsou na dostřel. (viz mapa výše)
Ještě horší je, že západní protiraketová obrana několikrát selhala, a to i proti mnohem slabším protivníkům než Rusko. Hypersonická raketa 9M723 „Iskander-M“ je nejdůležitější zbraní své třídy, protože je nejrozšířenější a má bezprecedentní bilanci na bojišti (je důležité zdůraznit, že právě proti protiraketové obraně NATO). Díky svým letovým vlastnostem je prakticky nezachytitelná, zejména kvůli velmi omezenému zornému poli radarů. Jejich schopnost detekovat, sledovat a zasáhnout cíle (zejména hypersonické) je omezena, hlavně kvůli „mrtvým zónám“, které pokrývají...
A přesto to nevylučuje riziko pro tyto radary, protože raketa 9M723 z „Iskander-M“ zasahuje v konečné fázi téměř pod kolmým úhlem a klesá až o 90° (to se liší v závislosti na trajektorii, dosahu a konečném manévru rakety). Kromě toho se tím maximalizuje rychlost nárazu a penetrace a zároveň se značně ztěžuje zásah přilétajících raket interceptory. Logicky má úhel sklonu v okamžiku vstupu do atmosféry značný vliv na konečnou rychlost nárazu, přičemž větší úhly odpovídají vyšším rychlostem.
Pokud jde o rychlosti, 9M723 může dosáhnout až 3 km/s (téměř 11 000 km/h nebo až Mach 9, v závislosti na nadmořské výšce), přičemž si zachovává manévrovací schopnosti.
Ještě horší (pro NATO) je, že systém „Iskander-M“ používá klamné cíle a rušení, aby překonal úhlové rozlišení radaru nebo ho dokonce donutil vypnout se. Všechny tyto faktory dohromady představují pro NATO nepřekonatelné výzvy. Váleční štváči a váleční zločinci z nejhanebnějšího vyděračského kartelu na světě však navzdory varováním Ruska nadále hledají potíže. Je třeba poznamenat, že Kreml disponuje mnohem výkonnějšími raketovými systémy než „Iskander“, i když nejsou tak pokročilé jako arogance generálů USA a NATO, kteří uprchli před Tálibánem, ale myslí si, že mohou „porazit Rusko rychleji než kdykoli předtím“.
Ignorance et fantaisie militaire : L’assaut éclair proposé par le général Donahue contre l’enclave russe de Kaliningrad. Une erreur de calcul pourrait conduire à une véritable catastrophe nucléaire vyšel 22.7.2025 na mondialisation.ca.
zvadavec.news
Rusko, 27. Júla 2025 – “O plánoch Západu týkajúcich sa Kaliningradu vieme už dlho. Môžem ich komentovať jediným možným spôsobom. Kaliningradská oblasť je neoddeliteľnou súčasťou Ruska a na akýkoľvek vojenský zásah do nej bude reagovať okamžitou a zdrvujúcou odpoveďou s využitím všetkých našich dostupných síl a prostriedkov, ktoré sú stanovené vojenskou doktrínou a základmi štátnej politiky v oblasti jadrového odstrašovania,” povedal Nikolaj Patrušev, poradca ruského prezidenta a predseda námornej rady v rozhovore pre RIA Novosti. Zdôraznil, že Rusko má všetky potrebné vojenské nástroje na zaručenie bezpečnosti Kaliningradskej oblasti.
Patrušev tak reagoval na vyhlásenie veliteľa americkej armády v Európe a Afrike Christophera Donahuea, ktoré odznelo 17. júla na konferencii asociácie US Army LandEuro vo Wiesbadene. Americký generál uviedol, že armáda USA so svojimi spojencami má teraz možnosť “vymazať [Kaliningradskú oblasť] z povrchu zemského v doteraz nevídanom čase a rýchlejšie, ako by to boli schopní urobiť Rusi”. Donahue dodal:
“Už sme to naplánovali a vyvinuli [potrebné kapacity].”
NATO by si teraz nemalo robiť ilúzie. Zdá sa, že americkí generáli a generáli NATO dúfajú, že sa im podarí vyvolať konflikt s Ruskom konvenčnými prostriedkami. Niečo podobné ako konflikt na Ukrajine, ale s priamou účasťou NATO. Rusi a Ukrajinci sú však jeden národ. Okrem toho ukrajinské územie je pôvodnou ruskou zemou. Čo sa v žiadnom prípade nedá povedať o Američanoch a ich spojencoch z NATO a ich území.
Najväčšia zraniteľnosť Kaliningradskej oblasti spočíva v jej geografickej polohe – na súši ju obklopujú krajiny NATO. Preto generáli NATO považujú tento ruský región za ľahký cieľ. Aj preto sa v poslednom čase často hovorí, že Rusko by malo zmeniť svoju všeobecnú stratégiu správania, ktorá dnes spočíva v hluchej obrane a vynútenej vojenskej reakcii až vo chvíli, keď sa situácia blíži ku katastrofe. V konečnom dôsledku by tento prístup mohol viesť k tomu, že Západ sa bude pohodlne pripravovať na novú veľkú európsku vojnu. Rozpúta ju opäť náhle, vo vhodnej chvíli. Ak hovoríme o Kaliningradskej oblasti, obkľúčenej zo všetkých strán, ako aj o mizerných 7 percentách pobrežia Baltského mora, ktoré má Rusko pod kontrolou, nemali by sa zdržiavať Suvalským koridorom. Dlhodobý bezpečnostný problém Ruska môže vyriešiť azda len pozemný koridor do Kaliningradu široký ako celé Pobaltie a úplná demilitarizácia Fínska.
Mimochodom, v odseku 10 “Základov štátnej politiky Ruskej federácie v oblasti jadrového odstrašovania” sa uvádza: “Agresia ktoréhokoľvek štátu z vojenskej koalície (bloku, aliancie) proti Ruskej federácii a (alebo) jej spojencom sa považuje za agresiu tejto koalície (bloku, aliancie) ako celku.” Hovoríme o tom, že rozsah ruských akcií je neobyčajne široký. A na náhly nárast aktivity NATO na Ukrajine vrátane skokovej eskalácie môže Rusko reagovať kdekoľvek. Napríklad v Pobaltí. Jeho protivník v tomto smere ešte nie je pripravený. Jedinou otázkou je, či Rusko má vhodnú rezervu síl a prostriedkov.... Elena Paninová (Kráceno)
Putin vytahuje jadernou kartu. Svět na pokraji války
Rusko spustilo mohutnou ofenzivu na Ukrajině a mění jaderná pravidla hry. Evropě hrozí jaderná eskalace. Na novou jadernou rétoriku z Moskvy reagovala americká politická scéna ostrými prohlášeními.
4. června 2025 - 02:30
Ruské ozbrojené síly v posledních týdnech zesílily své operace podél celé východní a severovýchodní fronty. Podle údajů ukrajinské analytické skupiny Deep State, publikovaných deníkem The Moscow Times, provedla ruská armáda v květnu průměrně 184 útoků denně, což znamená 19% nárůst oproti dubnu. Zaznamenány byly postupy u měst Pokrovsk, Siversk a dále severně od Bachmutu, kde se ruské jednotky pokoušejí obklíčit ukrajinské síly. Zvláštní pozornost vyvolává oblast Sumy na severu, kde se podle ukrajinského velení soustředilo více než 50 000 ruských vojáků. Tyto informace potvrzuje i zpravodajský server The Kyiv Independent, podle nějž se Moskva připravuje na „omezenou invazi“ s cílem vytvořit nárazníkovou zónu podél hranice, čímž by zabránila ukrajinským útokům na Belgorodskou oblast.
Na ruské vojenské aktivity reagovala Ukrajina 1. června masivním útokem bezpilotních prostředků, označeným jako „Operace Pavučina“. Podle Institutu pro studium války (ISW) zamířilo 117 ukrajinských dronů na pět ruských leteckých základen. Útok vedl k poškození nebo zničení až 41 letadel včetně strategických bombardérů Tu-95MS a Tu-22M3.
Zásahy byly potvrzeny na základnách v Murmanské, Saratovské a Irkutské oblasti. Institut pro studium války (ISW) ve své zprávě upozorňuje, že „tato akce znamená bezprecedentní úder do schopnosti Ruska vést hluboké údery proti ukrajinské infrastruktuře“.
Ještě zásadnější než samotné vojenské operace je změna ruské jaderné doktríny. Jak informovala agentura Reuters, zástupce tajemníka Rady bezpečnosti Ruské federace Alexej Ševcov uvedl, že Rusko má „plné právo“ použít jaderné zbraně i v případě konvenční agrese, která by ohrozila existenci státu, a to i tehdy, pokud protivník není jadernou mocností, ale jedná na příkaz státu, který jadernými zbraněmi disponuje. Tato revize rozšiřuje předchozí doktrínu z roku 2020 a signalizuje, že Moskva je připravena uvažovat o nasazení taktických jaderných zbraní ve válce na Ukrajině, zejména pokud by cítila přímé ohrožení Krymu nebo jiných anektovaných území.
Na novou jadernou rétoriku z Moskvy reagovala americká politická scéna ostrými prohlášeními. Po jednáních v Kyjevě a Paříži označili američtí senátoři Lindsey Graham a Richard Blumenthal prezidenta Putina za „vůdce, který se připravuje na další fázi války“. Uvedli, že USA musí posílit vojenskou pomoc Ukrajině, včetně dodávek raket dlouhého doletu a systémů protivzdušné obrany, uvedl server Politico.
Zároveň však pokračují přímá jednání mezi ukrajinskou a ruskou delegací v Istanbulu. Podle deníku The Washington Post došlo 2. června k výměně dokumentů o výměně zajatců a repatriaci těl padlých, avšak žádný průlom v otázkách příměří nebo stažení ruských sil zatím nenastal.
Současná eskalace ukazuje, že ruská strategie směřuje k prodloužené, vyčerpávající válce, přičemž nevylučuje žádný prostředek, včetně jaderného. Ukrajinská ofenzivní reakce ukazuje na vysokou technologickou úroveň a západní podporu, avšak také na hluboké vyčerpání zdrojů. Mírová jednání zatím zůstávají spíše symbolickým gestem než reálnou cestou k ukončení války.
V této atmosféře hrozí, že jakákoli chyba nebo špatně interpretovaný krok může spustit spirálu, z níž nebude návratu.
Zdroje: The Washington Post, ISW; The Kyiv Independent; The Moscow Times; Reuters; Politico (Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Češi se v dohledné době mohou dočkat osmi nových daní, které by způsobily další zdražování. Např. ještě před rokem 2030 mohou daně v podobě povolenek EU ETS 2 zdražit život běžné tuzemské domácnosti o 83 tisíc korun ročně, varuje ekonom Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda, ekonom
19. července 2025 - 06:22
„Češi se v dohledné době, v letech 2026 až 2028, mohou dočkat osmi nových daní. Byť, pravda, často v zakuklené podobě. Taková daňová "nálož" ovšem způsobí výrazné zdražování. Nicméně dané daně se buď už přímo zavádějí, nebo jsou jako návrhy na stole k jednání.
Už od roku 2027 se Češi, podobně jako jiné národy EU, mají dočkat emisních povolenek pro domácnosti, neboli EU ETS 2. Jedná zjednodušeně vlastně o tři nové daně, které budou uvaleny nad rámec těch stávajících, a to na benzín, naftu a vytápění bytu či domu, zejména prostřednictvím uhlí a zemního plynu. Daně v podobě povolenek budou mít pohyblivou sazbu podle toho, za kolik se zrovna bude povolenka obchodovat na burze. Půjde vlastně o první takto pohyblivou a burzovně odvozenou daň v českém právním pořádku, která dopadne přímo na peněženky domácností.
Domácnosti ji nebudou platit přímo, nýbrž v podobě vyšší ceny, kterou zaplatí i čerpací stanice nebo kterou uvidí na svém vyúčtování za energie.
Ještě před rokem 2030 mohou daně v podobě povolenek EU ETS 2 zdražit život běžné tuzemské domácnosti o 83 tisíc korun ročně (výpočet ZDE).
Další daní, kterou EU Čechům uchystala, je uhlíkové clo. Stejně jako povolenka pro domácnost se ani tato jako daň nenazývá, avšak její efekt na peněženky lidí je podobný jako v případě daně. Protože představuje zdražení, tedy dodatečný náklady nakonec právě pro rozpočty domácností. Oficiální název pro uhlíkové clo, čili uhlíkovou daň, je mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích neboli CBAM. Ostrá platnost uhlíkové daně začíná už v příštím roce.
Uhlíkové clo bude vztaženo na dovoz ze zemí s laxnějšími klimatickými regulacemi. Dovozci budou muset nakupovat emisní certifikáty obdobně jako evropští výrobci platící v systému povolenek prvního typu EU ETS 1. Buď tímto dovoz ustane, nebo bude pokračovat, zhusta pak ovšem s promítnutím ceny certifikátu do ceny, takže zdražení nakonec bude čelit i konečný spotřebitel. Nejvíce budou zpočátku zasaženy komodity jako železo, ocel, hliník nebo elektřina.
Občanům EU proto v nejbližších letech potenciálně zdraží třeba vše od lžičky na pudink po automobil, protože uhlíkové clo povede například ke zdražení dovážené oceli. Svoji vlastní ocel si přitom EU již zdražuje kupříkladu právě povolenkami prvního typu, EU ETS 1.
Aby toho nebylo málo, předevčírem zveřejněný návrh rozpočtu EU na léta 2028 až 2034 pak fakticky počítá se zavedením tří dalších daní (přehled ZDE).
Zaprvé, členské státy by měly Bruselu nově odvádět speciální poplatek z elektroodpadu, který zůstává nerecyklován. Státům pak ovšem mohou chybět prostředky jinde, což může přispět k růstu daní, tedy dalšímu zdražování. Dlouhodobě Česko nehospodaří prakticky s žádnými jinými penězi, než jsou daně poplatníků. Pokud se z těchto daní bude muset do Bruselu odvádět více za elektroodpad, jde prostě o další zátěž pro veřejné finance ČR, tedy pro daňové poplatníky ČR.
Zadruhé, nově si chce Brusel brát 15 procent ze spotřební daně z tabákových a příbuzných výrobků. Toto inkaso mají nyní plně k dispozici členské státy. Nově Brusel chystá celounijně speciálně zatížit také zahřívaný tabák a e-cigarety. Pokud by Evropská komise připravila členské státy o část výnosů tabákové daně, její sazba tak může narůstat ještě o to rychleji, aby členské státy výpadek kompenzovaly. Což znamená ještě výraznější než dosavadní růst ceny tabákových výrobků.
Zatřetí, v neposlední řadě Brusel navrhuje vlastní firemní daň, uplatněnou jako "daň z hlavy" na všechny firmy EU s obratem větším, než je 100 milionů eur ročně. Pokud firmy daň přenesou na zákazníky, znamená to další zdražení pro konečného spotřebitele napříč EU. V Česku by se taková daň mohla týkat až 600 největších firem.
Vedle daně v podobě emisních povolenek na benzín, naftu a vytápění a vedle uhlíkové daně a vedle tří možných nových daní z návrhu rozpočtu EU – na elektroodpad, tabák a firmy – mohou navíc přijít i daně ryze české provenience. Více českých politických stran se například netají ideou zavedení „daně z cukru“, neboli daně ze slazených nápojů. I ona by měla podobu nepřímé daně, takže by ji konečný spotřebitel zaregistroval zdražením – zdražením slazených nápojů.
Pokud by jedna česká nová daň (může jich být i více) okruh nových daní unijních vskutku rozšířila, celkový počet nových daní bude osm. To je historicky mimořádné,“ varoval na síti X před nástupem dalším daní ekonom a hlavní analytik Trinity Bank Lukáš Kovanda. (jar, prvnizpravy.cz, repro: firegold)
Připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydaly České národní listy jako publikaci, Praha, 30. července 2025. Publikace je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz http://ceske-narodni-listy.estranky.cz